Naše Ústava stanoví ve svém čl. 57 odst. 2, že nikdo nemůže být zvolen (prezidentem) více než dvakrát za sebou. Tedy, na rozdíl od 22. dodatku Ústavy Spojených států amerických, náš základní zákon nevylučuje více než dvě prezidentská období. Klade si ale podmínku, že mezi druhým a případným třetím funkčním obdobím musí být přestávka. Pro bližší představu, reálné uplatnění tohoto mechanismu můžeme nyní vidět např. v Rusku.
Tedy, někoho zklamu a někoho potěším, Václav Klaus nepochybně opětovně kandidovat může, ale nikoliv přímo v roce 2013. (Možnost, že by nyní abdikoval, v našem modelovém případu neberu v potaz.)
Ve skutečnosti otázka směřuje patrně k tomu, zda změna způsobu volby hlavy státu nemá nějaký vliv na výše uvedené omezení.
Odpověď zní, že nemá.
Proč, k tomu je třeba podívat se na smysl onoho omezení, z jakého důvodu je do mnoha ústav začleňováno.
Souvisí velmi úzce se skutečností, že v republikách si nepřejeme, aby docházelo ke srůstání úřadu s konkrétní osobou. Proto je zejména u nejdůležitějších monokratických orgánů - tedy orgánů vykonávaných jednou osobou - stanoveno nějaké omezení pro možnost opětovného ustanovení do funkce. Ať je jednotlivec v našich očích sebedokonalejší, což ostatní zdaleka nemusí vidět stejně, vede zákonitě delší pobyt ve funkci k určitému zakonzervování poměrů a vytváření osobních vztahů a vazeb o mocenském charakteru. Což škodí republikánským zásadám kontroly, odpovědnosti, přístupnosti veřejných funkcí a vládě na čas.
Jinými slovy, v republice si přejeme, aby vládly instituce a nikoliv osoby.
To je vysvětlení možné nejasnosti, proč omezení volebního období nezavádíme v případě např. premiéra, ministrů či poslanců a senátorů. Protože vládne vláda jako celek, která je přeci jen dosti personálně proměnlivá už v rámci jednoho volebního období. Zákony vydává vysoce proměnlivý parlament a nikoliv jednotliví poslanci. Podobné omezení naopak známe např. v případě rektorů veřejných vysokých škol, děkanů fakult apod.
Nyní je možné vrátit se k prvotní otázce - mohla by mít změna způsobu volby hlavy státu vliv na uvedené omezení? Odpověď zní, že nemohla, protože způsob ustanovení nic nemění na podstatě funkce, o kterou běží.
Vím, že mnoho lidí tento argument neuspokojí, ale lepší prostě k mání není. Všichni víme, že změna je život a čas od času je užitečné vyvětrat.
Na druhou stranu vím, že uvedené omezení je jedno z nejméně přirozených, se kterým se můžeme setkat, a zejména v našich končinách budí nevoli. Lidé mají většinově podvědomou tendenci toužit po otcovské vládě a upínají se k naději v dobrého vladaře. Také nemají rádi změny a mají tendenci za dobrého považovat toho, kdo nějakou tu funkci a vliv má. A proto tvůrci americké ústavy, která tvoří základ moderního konstitucionalismu, vymýšleli komplexní systém brzd a protiváh. Protože si přáli vytvořit politický systém, který nepovede k obnovení monarchie. Oni ovšem udělali více. Sami šli příkladem a žádný z nich později nekandidoval do prezidentské funkce více, než dvakrát.
Vděk republiky má mít jinou podobu, než jsou doživotní funkce. A občané republiky by z této zásady měli vycházet.
Abych předešel některým otázkám a námitkám:
1) Jak je možné, že Václav Havel byl prezidentem čtyřikrát?
Bylo tomu tak proto, že byl dvakrát prezidentem dvou různých států. Ač to tak někdy na naší straně řeky Moravy nevnímáme, Česká republika není totéž co Československo.
2) Není snad pravda, že Tomáš G. Masaryk a Edvard Beneš omezení počtu funkčních období nepodléhali?
Ano, to je pravda. Je to ovšem vysoce problematické řešení a dít by se to rozhodně nemělo. Už jen proto, že to vede k úvahám, kdo další by neměl být svázaný omezeními a měl být vybaven doživotní funkcí. Od toho může být jen krok k faktickému "doživotnímu" mandátu členů parlamentu.
3) Je tento článek zaměřený proti osobě Václava Klause?
Není. Osobně si ani nemyslím, že by Václav Klaus o pokusu obejít uvedené ústavní omezení vůbec uvažoval. Prostě taková otázka opakovaně v mém okolí zazněla, tak jsem si řekl, že se k ní vyjádřím, protože by to mohlo být užitečné třeba i pro vás.
