Jinými slovy to znamená, že nefunguje cynická, čistě mocenská kalkulace, že jde pouze o moc. Ta musí být něčím podepřena. Jestliže není, tak přirozeně že stát jako kolosální společenská instituce může velmi dlouho fungovat jakousi setrvačností. Ale sounáležitost obyvatel se státem může být slabá, což se může vymstít zejména v obtížnějších obdobích.

Znamená to také, že podoba státu se může proměnit. Nic není dáno navždy. Po takové proměně se ovšem obsahově bude jednat o jiný stát. Byť na stejném území a se stejným obyvatelstvem. Francie za starého režimu a Francie po roce 1789, to jsou dva různé státy.

Velmi zřetelná je nutnost alespoň minimálního zdůvodnění v okamžiku vytváření a prosazování samostatné existence nového státu. Jednoduše řečeno, každá revoluce či secese potřebuje nějaký důvod. Zřídka se jde "na barikády" proto, že zrovna není nic lepšího na práci.

V podstatě ideální příklad zdůvodnění nutnosti vyhlásit novou státnost můžeme vidět v americké Deklaraci nezávislosti. Nebo ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana.

Podobné důvody byly deklarovány i při vyjednávání podpory pro vznik samostatného československého státu. Byl to příslib a závazek, že stát bude demokratický, prosazovat spravedlnost a občanskou rovnost, spravedlivým způsobem bude řešit problém menšin. Mnoho bylo splněno, něco splněno nebylo, ale účel existence Československé republiky byl jasně daný a celkově byl příslib naplňován až do konce. Tzv. 2. republika znamená opuštění těchto hodnot, a tím jen potvrzuje zánik 1. republiky.

Klíčové hodnoty jsou definičním znakem, úhelným kamenem daného státu, skrze ně může být vše poměřováno.

A nyní se dostáváme k jádru problému - jaký je důvod a účel vzniku samostatné České republiky? S jakým étosem a proč vzniká?

Protože se "Slováci" odtrhli? Je tedy východiskem vzniku samostatné České republiky to, že je jakýmsi "zbytkovým útvarem"? To by byla strašlivá degradace, protože by znamenala, že vlastně nebyl a není důvod, pokud mezitím nebyl nalezen, pro existenci současného českého státu. Navíc by to bylo popření toho, že na některé věci jsou potřeba dva.

Nikdo nemůže s vážnou tváří tvrdit, že důvodem pro samostatnost bylo prosazování demokracie, lidských práv atd. atd. Toto vše bylo vyřešeno o tři roky dříve. A problémy v tomto směru měly a mají oba nové státy.

Jistě, na slovenské straně to byla větší snaha o národní, či spíše státní emancipaci. Ale co bylo hybnou silou na české straně? Co bylo naší prioritou?

Myslím, že užitečné je připomenout si, že jedna z rovin neshod se týkala, z různých důvodů, tempa, podoby a institucionálního zakotvení společenské a hospodářské transformace. Zjednodušeně řečeno, tempa a podoby privatizace.

Na české straně se objevovala hesla o nutnosti toho, aby "ekonomové utekli právníkům", aby "se zhaslo a pravidla se prosazovala až po rozsvícení" apod. Tedy rychlé peníze především.

Jistě důvodem, a to na obou stranách, ale tedy i na naší, byla neochota se dohodnout na kompromisu a hledat řešení v daném ústavním a právním rámci. Výsledkem bylo rozdělení jednoho "hnojiště" na dvě menší, aby na každém mohl být jeden kohout "pánem".

Slovensko nechme (prosím i v diskuzi) Slovenskem. Samozřejmě, že všichni jsou hrozní, jen já/my jsem/jsme skvělí.

Mám silný pocit, že dvě výše uvedené "hodnoty" jsou určující pro vznik České republiky. Nic nevadí, že nejsou vypsané na vývěsní štít. Ale vinou se dále celým dvacetiletím jako červená nit.

To, v čem žijeme, je jen rozvinutí uvedených dvou "zásad". A možná také proto, že jsou zabudovány jako úhelný kámen v základech naší státnosti, je tak obtížné překročit vlastní stín. To je záležitost revoluční. Byť mluvíme o revoluci "jen" myšlenkové.

Jestliže třeba chceme větší transparentnost, odpovědnost a dodržování pravidel, může být užitečné si uvědomit, že se z jistého úhlu pohledu jedná o záležitost revoluční. A znamená rozchod s dosavadními způsoby a vybourání základního kamene.

Myslím, že to je třeba. Mnoho států se snaží být přínosem i pro svět. Podívejme se třeba na Norsko. (Každý sám, už takhle je tento příspěvek příliš dlouhý.) Předválečná republika to dokázala. V případě České republiky mám pochybnosti. Bylo by fajn to změnit.