Ministr zahraničních věcí oznámil, že Česká republika se má zapojit do další politické integrace Evropské unie. To je takříkajíc slovo do pranice.

Klíčová otázka v tomto případě totiž zní, jaké pravomoci budou unii dále svěřeny. Jako příznivec evropského federalismu, ve spíše střednědobém výhledu, se totiž musím ptát, jaké pravomoci má na konci vykonávat unie a jaké členské státy!

Poznámka na okraj: federalismus spočívá především v relativně jasně vymezené dělbě moci mezi centrum a členské státy. Toto rozdělení musí být vyvážené, nejlépe na základě zásady subsidiarity. Tedy, co se může vyřídit a zařídit dole, nechť se dělá dole, a pouze to, co je společné pro celek nebo co přesahuje možnosti člena, to nechť řeší centrum. Důležité je, že v rámci federalismu jde o dělbu moci.

V současné situaci se ovšem musím také ptát, jaké pravomoci unii odebrat. Protože v tuto chvíli unie dělá mnoho věcí, které centrum dělat nemusí. Také je dobré vědět, že nejenom mezi bruselskými úředníky a politiky je mnoho činitelů, jejichž cílem není federace, ale mají ambice stvořit spíše unitární stát.

To může být vedlejší. Co je důležité, to je skutečnost, že se sice intenzivně hovoří o nutnosti tvořit bankovní, fiskální, ba dokonce i politickou unii, ale nehovoří se o tom, co přesně tyto pojmy a unie mají znamenat. Nečinnost hrozí katastrofou. Ale stejně tak přehnaná aktivita. Protože hrozí, že bude s vaničkou vylito i dítě.

Rozhodně tedy je třeba jednat (ve smyslu konat), ale s kartami vyloženými na stůl. Postupné vytvoření federální struktury je krok správným směrem. Protože to znamená rozdělení kompetencí a garantování postavení členských států.

Současný stav, kdy je primární právo unie plné nejrůznějších flexibilních klauzulí, které když nevyhovují, tak se ještě flexibilněji obejdou (viz tzv. fiskální kompakt a jeho schvalování nebo prohlášení předsedy Evropské komise z 18. června o tom, že k zavedení bankovní unie není třeba měnit primární právo), je nebezpečný.

Vede totiž k válcování menších států většími, respektive prosazování zájmů některých jednotlivých států na úkor celku. A to je přesně to, co nejenom ve federacích, ale dokonce ani v Evropské unii dít nemá.

Tedy ano, je v našem zájmu, aby Evropská unie fungovala. Je v našem zájmu, abychom se aktivně podíleli na jejím fungování. Abychom se zapojili více. Je ale také v našem zájmu, abychom věděli, do čeho se zapojujeme. A je v našem zájmu zapojit se do takového projektu intenzivnější spolupráce, který zajistí postavení České republiky jako členského  státu (výhledově federace).

Z Evropské unie nyní zaznívají mnohé myšlenky, často velmi ambiciózní. Žádná ale nejde k podstatě věci - co má zajišťovat úžeji spolupracující unie a jak a v čem mají být její členské státy svobodné.

A to je klíčová otázka.