V posledních měsících se stále častěji mluví a píše o možnosti, že by došlo k větší či menší dezintegraci některých západoevropských států. Řeč je o Velké Británii (oddělení Skotska), Španělsku (oddělení Katalánska) a Belgii (rozdělení země). Uvedený proces je často spojován s otázkami finančními, kdy bohatší regiony nechtějí doplácet na chudší části země.

Vedle toho je tato varianta v běžných médiích, alespoň mimo dotčené země, podávána jako možný a neproblematický vývoj, u kterého snad není důvod, proč by neměl být dán průchod. Zcela rozhodně je věc prezentována jako vnitřní záležitost dané země, eventuálně otázka práva na "svobodu" daného regionu.

Nic z toho ve skutečnosti není pravdou. Pokud by kterýkoliv z uvedených regionů měl uplatnit své "právo na odtržení", potom to rozhodně nebude záležitost pouze tohoto regionu a země, od které se odděluje. Důvodem je to, že uvedené regiony, přinejmenším v případě Skotska a Katalánska, leží na místech souvisejících dosti úzce se strategickými zájmy větších celků. A s tím souvisí také jisté závazky, které nyní nesou jejich mateřské země, ale v případě odtržení by nutně přešly na nově vzniklé státy. Je-li otázka samostatnosti otázkou účetní bilance, potom je otázkou, zda by saldo na konci bylo kladné.

Podívejme se na jednotlivé případy.

Skotsko je strategicky významné pro NATO, a to hned ze dvou hledisek. V prvé řadě tvoří jedny z veřejí jedněch vstupních vrat do Atlantiku ze severu. Je nepostradatelné z hlediska kontroly vstupu do Atlantiku ze severozápadu. Udržet tuto kontrolu je zájmem NATO. Před případným vyhlášením samostatnosti bude třeba vyřešit, jakým způsobem zůstane tato možnost kontroly zachována. Buď tento úkol převezme Skotsko nebo na svém území strpí cizí vojenskou základnu. Oboje je pro zvažovanou nezávislost značná zátěž.

Druhé hledisko je ještě citlivější. Nyní se Skotsko uvnitř Británie podílí na držení jaderných zbraní. Skotští politici prohlašují, že Skotsko by mělo být bezjadernou zónou. Problém spočívá v tom, že jediná způsobilá základna pro britské námořní síly, zejména ponorky s jadernou výzbrojí, se nachází ve Skotsku. Řešením může být dlouholetá smlouva o dalším využívání základny Clyde. Opět se dostáváme k tomu, že na nově nezávislém území by se nacházely cizí ozbrojené, zde dokonce jaderné síly. Nyní také Skotsko na jaderný arzenál přispívá, bylo by třeba vyřešit i otázku dalšího (spolu)financování. (Britský jaderný arzenál má také svůj širší strategický význam, a to i pro skotskou obranu.)

V případě Katalánska jde o něco jiného. Jeho vojenský význam je menší. Patří však k citlivému místu na jižním křídle Evropské unie, a to z hlediska imigrace. Pokud by Katalánsko chtělo zůstat v schengenském systému, muselo by převzít důslednou ochranu vnější hranice Unie. To ovšem něco stojí. Anebo by muselo platit Španělsku. (Což by byla nejenom cena peněz, ale i hrdosti.) Pokud by katalánské pobřeží nebylo dostatečně chráněno, mohlo by se stát, že by schengenská hranice běžela napříč Pyrenejským poloostrovem.

Belgie zdánlivě žádný problém nemá. Kromě nacionalismu. To je ostatně i záležitost předchozích regionů. Státy vzniklé z rozdělené Belgie by tedy musely doložit, že budou ochotné a schopné udržet dosavadní standardy ochrany lidských práv.

Nakonec se sluší připomenout, že nikde není řečeno, že nově vzniklý stát se musí automaticky stát členem Evropské unie či NATO. Především by se musel sám zavázat a doložit, že bude schopen a bude všechny závazky vyplývající z členství dodržovat.

Mít tyto záruky, to je záležitost bytostného zájmu všech ostatních členských států NATO a Evropské unie. Bez nich tedy hladký vznik nových států a jejich začlenění do těchto uskupení nemůže proběhnout.

Nic tedy nemusí být tak snadné, jak se může zdát, a nic nemusí být tak výhodné, jak dnes někdo počítá. Státní existence zkrátka něco stojí.