Více než rok je u nás připravován nový zákon o státním zastupitelství. Prozatím byla jeho příprava završena 16. května projednáním v Legislativní radě vlády, kde dostal s určitými připomínkami zelenou.
Hlavní spor se může vést o koncepci státního zastupitelství jako takového, případně o jeho strukturu a vnitřní vztahy. Pozornost si ale zaslouží i relativní detaily. Jako například způsob, jakým má být do funkce ustavován nejvyšší státní zástupce.
V návrhu je stanoveno, že kandidáta navrhuje po slyšení zvláštního poradního sboru ministr spravedlnosti vládě a ta po jeho schválení navrhuje prezidentu republiky jmenování.
Tato poměrně složitá procedura má podle předkladatele posílit princip nestrannosti a nezávislosti nejvyššího státního zástupce. Není pochyb, že tímto způsobem bude zajištěna kontrola vlády prezidentem republiky a tím oslaben vliv vlády na obsazení této funkce. Je ale otázkou, zda jmenovací procedura bude funkční a nepovede k patu a dlouhodobému neobsazení funkce.
Poslední měsíce ukazují, jak složité může být nalezení kompromisu mezi vládou a prezidentem republiky v personálně-mocenských otázkách. Stačí připomenout neuzavřený spor o pověřování velvyslanců nebo nově vzniklý spor o (ne)jmenování profesora. Z minulosti dobře známe spor o (ne)jmenování soudců.
Existují důvody, proč by podobný spor neměl nastat v případě jmenování nejvyššího státního zástupce? Patrně ne. Tato funkce má výrazný mocenský a politický charakter, proto se zákonitě stane předmětem mocenského střetu. Nejvyšší státní zástupce není kandidát na profesora, nad kterým by mohl prezident se vzdycháním či kroucením hlavy mávnout rukou. Naopak, bude chtít svou pozici využít. Zcela pochopitelně. Dojde-li k takovému střetu mezi vládou a prezidentem, povede to k tomu, že budeme dlouho bez nejvyššího státního zástupce.
Otázkou, na kterou by nám ovšem měli odpovědět navrhovatelé tohoto řešení, je, jak toto riziko vyhodnotili. Po více než osmi letech, kdy si prezidenti chránili svůj prostor a využívali všech pravomocí k posílení svého postavení, tomu do budoucna tomu bude těžko jinak.
Měli bychom se vyhnout možným rizikům předem. Nikoliv postupovat jako naši poslanci a senátoři, kteří při tvorbě novely o přímé volbě prezidenta podlehli své víře, že vše půjde dobře. Co když nepůjde? Unese systém případnou absenci nejvyššího státního zástupce?
Naším poměrně velkým problémem je linie napětí mezi institucemi prezidenta a vlády. Problém není v instituci prezidenta. Je obecný. Čím více zúčastněných, tím větší problém nalézt kompromis.
Musíme si říci, zda v případě nejvyššího státního zástupce jsou měsíce vyjednávání o jeho osobě přijatelné nebo ne. Pokud ne, potom je třeba z návrhu odstranit buď vládu anebo prezidenta. Vzhledem k tomu, že vláda je ve jmenovacím procesu, jak je navržen, přítomna hned třikrát (osobou ministra, schvalováním vládou a premiérskou kontrasignací), je zřejmě účelnější nesvěřovat jmenovací pravomoc prezidentovi.
Nezávislost a nestrannost nejvyššího státního zástupce bude vůči vládě zajištěna již poměrně silným postavením nově zřizovaného poradního sboru voleného všemi státními zástupci. A také zásadně omezenou možností nejvyššího státního zástupce odvolat, kterou vláda do budoucna zcela ztrácí. Již tato opatření, spolu se zájmem veřejnosti a médií, vládu zásadně omezují. Možná by i v tomto případě méně bylo více?
Původně publikováno v HN dne 29. května 2013.
