Prezident republiky jmenoval předsedu vlády, kterého nenavrhla žádná ze sněmovních politických stran. Tím přímo obešel jejich přání, protože část stran dávala přednost předčasným volbám, část preferovala pokračování vlády současné koalice. Vláda pod vedením Jiřího Rusnoka opravdu není politickým řešením ani jednoho typu. Neporušil tedy prezident republiky svým rozhodnutím ústavu? Eventuálně neposunul nás do nějaké formy poloprezidentského systému? Odpověď zní dvakrát NE.

Ústava od samého počátku své platnosti svěřuje pravomoc jmenovat předsedu vlády do rukou prezidenta republiky, a to bez jakéhokoliv formálního omezení. Tedy, pokud charakter systému záleží na tom, zda prezident při jmenování premiéra jedná samostatně, či ne, potom jsme poloprezidentský systém buď měli v ústavě zapsaný posledních 20 let a nemáme se tedy kam posunout, nebo jsme měli vždy parlamentní systém a prezident v něm setrval. Třetí možnost není.

K posunu ve fungování ústavněpolitického systému by ale mohlo dojít. A to tehdy, kdyby sněmovní politické strany nyní tvrdící, že mají svou vlastní představu o další vládě, tuto deklarovanou představu nedokázaly prosadit pro neshody mezi sebou.

Podle ústavy předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje další členy vlády. V této fázi tedy má poměrně silné postavení prezident. Jím jmenovaná vláda ale musí získat důvěru Poslanecké sněmovny. To znamená, že prezident není ve svém výběru neomezený. Nemůže prosadit žádnou vládu, se kterou by Poslanecká sněmovna nesouhlasila. To je podstatou parlamentního uspořádání.

Nejednal ale prezident proti duchu ústavy, jak bývá občas zmiňováno? Opět je odpovědí NE. Je pravdou, že se jedná o situaci novou, ale nikoliv nepředvídanou. Samotný ústavodárce předpokládal, že by taková situace mohla nastat, a proto dává prezidentovi k dobru pouze dva pokusy o sestavení „své“ vlády. Neuspěje-li, vzniká třetí vláda podle návrhu předsedy Poslanecké sněmovny. To je další záruka, že v případě rozporu mezi prezidentem a parlamentem vítězí vůle parlamentu.

Klíčové nicméně je, že ti, kdo případně tvrdí, že prezident rozbíjí parlamentní systém nebo jedná nepředvídaným způsobem, nemají pravdu. Ústava přesně s tímto způsobem jednání naopak počítá. Dokonce je celá procedura ustavování vlády ze dvou třetin na iniciativě prezidenta postavená. Přednostně má vláda vzniknout z iniciativy prezidenta. Kdyby si to ústavodárce přál jinak, mohl do ústavy snadno vepsat, že prezident republiky je od samého počátku vázán při jmenování premiéra návrhem poslanecké většiny. Takové řešení však v ústavě nemáme.

Ve skutečnosti se celý spor vede o jinou věc. Nakolik prezident republiky má či nemá být aktivní v oblasti praktické politiky. V této věci se názory mohou různit, nicméně ústava vytváří prostor pro aktivního prezidenta. Je potom jednak na něm, zda jej využije, a jednak na ostatních ústavních aktérech, kolik prostoru mu ponechají.

Pokud se politikům v Poslanecké sněmovně prezidentův aktuální postup nelíbí, mají jedinečnou možnost, jak to dát najevo - nechť odmítnou vyslovit důvěru vládě, která nebude odpovídat jejich představám. Pokud prezident neuspěje dvakrát, patří třetí pokus čistě většině v Poslanecké sněmovně. Tímto způsobem může být prezident limitován.

Druhou možností je změnit ústavu. Nikoliv v tuto chvíli. Je poněkud nedůstojné, aby ten, kdo může určovat pravidla, jen lamentoval, že mu způsob jejich uplatnění nevyhovuje. Pokud tomu tak je, nechť naše parlamentní strany vyhodnotí celou situaci a ústavu upraví tak, aby se do podobných situací nedostávaly.

V obou případech ale musí konat. Stěžovat si na to, že prezident vykonává svou funkci, jak mu ústava stvořená jimi samými dovoluje, a nic nečinit, je projev zoufalství.

Původně publikováno v Hospodářských novinách 27. června 2013.