V prvé řadě Nejvyšší soud vyšel do značné míry z úvahy, kterou použil už vloni na podzim v případě V. Bárty. Tedy za projevy v komoře parlamentu či jejích orgánech uznal nejenom na plénu či ve výboru nebo komisi činěné prohlášení, ale také postoj vyjádřený na poslaneckém klubu, respektive v rozhovoru mezi členy parlamentu mezi sebou.

Potom politické dohody vznikají v důsledku či v průběhu těchto projevů a podléhají také imunitní ochraně.

Na tomto místě stojí za to zdůraznit často přehlíženou skutečnost, že parlamentní imunita se skládá z několika komponentů, není monolitická. Za hlasování nemůže být člen parlamentu nikdy a nijak postižen. Za projevy nemůže být trestně postižen, projev může být pouze předmětem disciplinárního řízení v příslušné komoře. Dále existuje zvláštní procedura zakládající přestupkovouu imunitu a nakonec trestní imunita týkající se "běžných", tedy "nepolitických" trestných činů. Pouze pro ně může být poslanec vydán k trestnímu stíhání.

Problém daného případu spočívá v tom, že korupční trestné činy jsou často dokonány již samotným sjednáním plnění, tedy ve své verbální fázi. A zde se tedy nachází zakopaný pes, zda podléhají ochraně v rámci ochrany projevu anebo nikoliv. Nejvyšší soud se vydal prvou cestou.

Není to z jeho strany úplně překvapivé, zatím, jak se zdá, neexistuje příklad ze světa, kdy by bylo jednání připisované třem bývalým poslancům a premiérovi posouzeno jako trestný čin. Spíše pravomocné odsouzení by vstoupilo do učebnic. Případ je zkrátka právně poměrně složitý, ačkoliv veřejnost v něm má nepochybně jasno.

Každopádně, což je jisté, nelze danou část skutků trestně stíhat. Důsledkem rozhodnutí Nejvyššího soudu je, že v rozsahu jeho usnesení je přinejmenším část skutků připisovaných obviněným kryta imunitou. Zde je dobré připomenout, že tou částí imunity, které nelze zbavit. V úvahu by tedy přicházelo pouze disciplinární řízení, ale ani to se nedá vůči nečlenům parlamentu použít.

Z toho důvodu také dojde ke stažení žádosti o vydání bývalého premiéra, stále ještě poslance, k trestnímu stíhání. Nejenom proto, že by vůči němu mělo být postupováno stejně, jako vůči těm, kterých se rozhodnutí Nejvyššího soudu přímo jmenovitě týká. Ale především proto, že imunity za projevy nelze zbavit. Nelze-li trestně stíhat, potom nelze ani žádat o vydání k trestnímu stíhání. To se týká i bývalého ministra financí M. Kalouska, o jehož možném obvinění se spekulovalo.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu také dost podstatně omezuje možnost stíhání skutků, kvůli nimž zčásti padla vláda. Stíhání však může pokračovat v případě těch osob, které imunitou vybaveny nebyly.

Proč se věcí zabýval Nejvyšší soud? Důvodem je to, že jedině Nejvyšší soud je oprávněn rozhodovat případy pochybností, zda je u některé osoby dána překážka trestního stíhání.

Může se věc dostat k Ústavnímu soudu? Je to prakticky vyloučeno. Důvodem je to, že stát nemá žádná chráněná ústavní práva, tudíž státní zástupce nemůže podat ústavní stížnost. A není dán ani žádný jiný opravný prostředek. Věc by se tedy mohla k Ústavnímu soudu dostat jedině přes ústavní stížnost obviněných, ale pravděpodobnost této varianty je zřejmě nulová.

Přibližně takto tedy z hlediska práva vypadá celá situace na základě toho, co je doposud známo.