Žijeme ve světě paradoxů. Čím je svět propojenější a provázanější, tím více někteří politici vytahují pojem "suverenita". Ovšem nikoliv v zájmu hledat jeho případný nový obsah, ale v podobě dědictví po předcích. Středověké brnění, nebo gramofon na kliku, jsou jistě zajímavé artefakty, ale vrátit se k jejich širšímu, ne-li masovému používání není při zachování současného životního stylu možné. Podobné je to se "suverenitou", jak je s ní populárně žonglováno kdekým při kdejaké příležitosti.

Co vlastně suverenita, neboli česky svrchovanost, znamená? Ve státovědě tento pojem vykládáme tak, že se jedná o způsobilost rozhodovat samostatně, nezávisle na vnějším zdroji moci. Má některý stát reálně tuto schopnost? Ale ano, třeba Severní Korea. Pokud by byla odříznuta od zbytku světa, tak to téměř nepozná. Na rozdíl od USA nebo České republiky. A všech ostatních států světa.

Suverénní v uvedeném smyslu byly státy jistě na konci 30leté války, kdy ostatně tento pojem vznikl, a naposledy zřejmě v 19. století. Dnes? V době masového exportu a importu, svobody pohybu kapitálu? Dnes z pojmu suverenita zbývá jen slupka v podobě možnosti činit rozhodnutí nezávisle na jiném státu. Jedná se tedy spíše o formalitu. Kansas suverénní není, protože uzavřít smlouvu s Mexikem nemůže (a vystoupit z Unie také nemůže), Česká republika suverénní je, protože uvedenou smlouvu (možná) uzavřít může, z Evropské unie formálně vystoupit může určitě. Jednoduchá matematika.

O to více otázek je ale spojeno s tím, co vlastně suverenita tedy znamená reálně, kam se třeba přesunula. Kdo jsou protihráči státu? Bohužel těmto otázkám je věnováno málo pozornosti ve veřejném prostoru. Nakonec, co na ulici přitáhne více pozornosti - udržovaná oktávka nebo některý vůz z továrny Laurin a Klement? Odpověď je jasná.

Pokud jde o Českou republiku, průlomový byl v této věci minulý týden. Ministr financí oficiálně potvrdil, že po měnové suverenitě (tu máme vzhledem k rezervám ČNB asi na 5 minut), nemáme v tuto chvíli ani suverenitu rozpočtovou. Jedná se o tuto část jeho prohlášení: „Naše nové odhady zhruba kopírují změny indikátorů, které učinila německá vláda."

Pozor, netvrdím, že nás o suverenitu připravil. Nebo, že to je snad jeho "vina" nebo "chyba". Naopak. Pouze konstatoval, pokud je mi známo, jako první v podobné pozici takto otevřeně, reálný stav. Přinejmenším do doby, než budeme schopni generovat určité přebytky ve státním rozpočtu, které bychom mohli později využít v hubenějších letech, nebo dokud se světová ekonomika nezotaví, budeme, hádám, v této pozici. Tedy závislí na kondici Německa.

Potvrdilo se, že jsme v pozici "17. spolkové země". Bohužel bez odpovídajícího zastoupení ve spolkových orgánech, bez spolkové policie, justice a dalších orgánů. Do jisté míry jsme v postavení nikoliv subjektu, tedy nositele moci, práv a pravomocí, ale objektu.

Dokonce i ve chvíli, kdy se naše, německá i světová kondice zlepší, tomu nebude jinak. Pouze krize odkryla realitu. Pěkné křivky zmizely a odhalila se kostra.

Co to znamená do budoucna? To, že bychom měli hledat způsoby, jak nabýt reálnou subjektivitu a podílet se na rozhodnutích, která nás později ovlivní, chcete-li, dopadnou na nás.

Ať se nám to líbí, nebo ne, jsme si s Německem souzeni. Oddělit nás od něj může pouze katastrofa, jakou byla naposledy 2. světová válka.

Rozhodně tím neříkám, že bychom měli vstoupit do SRN. Měli bychom ale přemýšlet nad tím, zda je možné vytvořit konzultační a kooperační mechanismy, kde bychom se mohli podílet, nebo aspoň vyjadřovat k chystaným krokům německé vlády.

Můžeme se suverénně rozhodnout, že se o to nepokusíme. Potom budeme ve stávajícím postavení, kdy se (nejen) o nás rozhoduje v Berlíně, ovšem bez nás.