Do nekončícího boje o způsob výkonu své funkce přispěl prezident republiky svou další troškou. To když bývalé vládní koalici položil podmínku předložení aktuálních podpisů 101 poslanců eventuálně podporujících obnovení předchozí vlády. Podle svých slov měl prezident zdvořile požádat, aby podpisy byly notářsky ověřené.

Možná je na místě položit si otázku, zda tímto požadavkem prezident dodržuje ústavní zvyklosti, jak po něm mnozí žádají? Zda jeho požadavek odpovídá duchu ústavy? Takové hodnocení pohříchu chybí.

Samozřejmě, že podmínění jmenování kohokoliv předložením petice žádající vznik určité vlády odporuje a vždy odporovalo smyslu Ústavy. Jmenování premiéra a na jeho návrh celé vlády je jednoznačně odpovědností prezidenta republiky. Tuto odpovědnost - čistě politickou odpovědnost, nikoliv ústavněpolitickou nebo dokonce ústavněprávní - nese před Poslaneckou sněmovnou a před voliči. Jeho politická prestiž může být posílena nebo poškozena, podle toho, jak při plnění tohoto svého ústavního úkolu (a eventuálně politického projektu) uspěje.

Tak tomu vždy v posledních 20 letech bylo. Přirozeně prezident může žádat doklad určitých projevů podpory, ale je otázkou, zda to má být ve formě poslaneckých petic. Takový způsob provedení je dosti nešťastný. Buď příslušný politický činitel důvěru prezidenta získá nebo nezíská, posouzení je čistě úkolem prezidenta. Nakonec, nic mu nebrání si nad celou věcí umýt ruce.

Notářsky ověřené podpisy vzbuzují ještě horší dojem. Ale dívejme se na svět pozitivně - je to nahrávka bývalé vládní koalici a parlamentu vůbec. Na takový požadavek existuje jediná racionální odpověď: NE Buď nám důvěřujete anebo ne, to je vaše věc, pane prezidente. Jak se zdá, bývalá vládní koalice tuto nahrávku nevyužije a místo toho se chystá pokusit se ztrapnit nejen samu sebe, ale celou naší politiku vůbec. (Často jsem překvapován, jak lze v tomto směru nacházet nové a nové dno.)

Politici bývalé vládní koalice (a zejména paní předsedkyně Sněmovny) by si měli uvědomit, že prezident se k nim chová stále ještě velmi laskavě. Skutečné lámání chleba by nastalo v situaci, kdyby prezident republiky nabídl jmenování do funkce předsedy vlády při druhém pokusu Miroslavě Němcové za podmínky, že se vzdá funkce předsedkyně Sněmovny.

Divím se, že to prezident republiky neudělal. Patrně není tak tvrdý politický hráč, jak se mnozí snaží tvrdit.

Přitom rozhodnutí jediné poslankyně, osoby, která by chtěla a podle představ politiků bývalé koalice i měla řídit tuto zemi, by více než vyvážil 101 podpisů, ať už odevzdaných v jakékoliv formě. Byla by to jasná politická deklarace toho, že budoucí premiérka si je jistá tím, co říká a nabízí.

Takový krok by nás také ušetřil blížících se dohadování, zda čl. 32 Ústavy znamená, že se předsedkyně Sněmovny musí vzdát své funkce před svým jmenováním předsedkyní vlády anebo že tak činit nemusí, protože k zániku první funkce dojde automaticky vznikem funkce druhé. (Vzhledem k poněkud zvláštní formulaci tohoto článku nejsem dalek názoru, že by mělo dojít k výslovné rezignaci předem. Pokud pro to nicméně nebudou shledány právní důvody, politické důvody hovořící pro takový postup jsou zřejmé.)

Rezignace na funkci předsedkyně Sněmovny je podle mého názoru jediná cesta, jak potvrdit, že bývalá koalice nejenom existuje, ale i disponuje 101 hlasy. Jejich existence nepochybně takovou rezignaci učiní snadnou, jejich existence je podmínkou zvolení nového předsedy. Rezignace také může přesvědčit nejenom prezidenta, ale především veřejnost, že budoucí premiérce jde o více, než jen o vlastní funkci. Taková rezignace by také přenesla iniciativu do Sněmovny a do rukou Miroslavy Němcové.

Je ovšem pochopitelné, že pro takto tvrdý politický postup je dobré mít oněch 101 hlasů.

Vlastně jsou zde dvě otázky. Pokud oněch 101 hlasů existuje, proč Miroslava Němcová nevzala prezidentu republiky iniciativu? Pokud oněch 101 hlasů není, proč je prezident tak laskavý?

Pokud jde o druhou otázku, je možné, že si prezident tento požadavek schovává pro vhodnější chvíli.