Včera ve večerních hodinách došlo po 22 letech více či méně vážně míněných návrhů a úvah ke schválení přímé volby prezidenta v České republice. V tomto případě platí latinské "finis coronat opus". Jakým způsobem byla diskuze od roku 1989 vedena, takovým způsobem byla zakončena.

Pozitivní na celé události jsou dvě věci. V prvé řadě, rozhodování o jedné z vrcholných ústavních funkcí se předává lidu. A potom, což je pro neodborníky málo zajímavé, "Hrad" jako doposud více nebo méně neformální mocenské centrum získává plnější ústavní zakotvení.

Další důsledky už tak pozitivní nejsou. Psal jsem zde před přibližně čtyřmi týdny o nekoncepčnosti navržené změny. Jak jsem se dnes dozvěděl, nebyl jsem se svým názorem sám, spíše naopak. Přitom ve všech případech nebylo stanovisko odmítavé, ale upozorňovalo právě na vytvoření nového centra moci, kterému ale nebude přizpůsoben stávající systém dělby moci. Nebo také dělby úkolů a spolupráce. Můžete si to také představit tak, že si domů vezmete příbuzného, ale nebudete předem řešit pravidla soužití. Ale řeknete si, že se to "nějak vyřeší samo". Zcela jistě vás budou čekat krušné chvilky a nic nebude tak, jako bylo dřív.

V případě prezidenta republiky, vzhledem k ne zcela jasně vymezeným vztahům k vládě, v některých oblastech, doposud záleželo především na osobnosti hlavy státu. Oba prezidenti České republiky byli a jsou výrazní. Každý jiným způsobem. Není pravdou, že by Václav Havel nebyl aktivní či aktivistický. Byl, i když jiným způsobem, než Václav Klaus. Václav Klaus je ale výraznější. V jeho případě jako prezidenta je patrnější, že náš ústavní systém se v případě silné osobnosti v úřadu premiéra chová jako parlamentní (tak je formálně koncipován). Ale v případě slabé osobnosti v případě premiéra se začíná chovat jako až poloprezidentský.

Schválená změna Ústavy tyto tendence neoslabuje, ale naopak ještě posiluje. Přitom, jak jsem psal včera, ideální systém je takový, který je ve svých účincích (téměř) nezávislý na lidech, kterými je obsazen. Ústavní systém, ať už prezidentský, parlamentní či jiný, má unést jak filozofa na trůnu, tak i kovboje z Texasu. A nemá vést k extrémním důsledkům. Před zavedením přímé volby se náš ústavní systém choval výrazně různě v závislosti na osobnostech lidí, kteří jej obsadili. To není pozitivní, protože fungování ústavního systému má být předvídatelné. Pokud není, bit je na tom občan, nikoliv premiér či prezident.

Od včerejška bude prezident posílen jak co do legitimity, tak i programově. Ústava jednoduše od nynějška nejenom počítá s možností, ale vzhledem k povaze věci musí předpokládat, že prezident bude mít i nějaký program, který bude chtít prosadit.

Ano, je možné, že zvolíme nějakého akademika, všeobecně uznávaného, kterému dáme za úkol kultivovat politickou scénu a moderovat. (Jinými slovy, nechat vše v rukou politických matadorů ve vládě a ve Sněmovně.) Je ale také možné, že budeme volit podle programu. Jakmile bude mít vítězný kandidát jakýkoliv jiný program, než že bude slušný, potom bych moc nepočítal s tím, že bude ve svém programu zdrženlivý. Bude, ale asi méně, než politické strany. Stále platí pravidlo, že nikdo vám nemůže dát tolik, kolik já vám mohu slíbit. Jestliže kandidatura v rámci politické strany žádá spíše týmové či stádní hráče, tak v prezidentské volbě bude kandidát nakonec sám za sebe, což přeje spíše lidem výraznějším. I ke svému programu budou tedy přistupovat s jistým rozmachem.

Problém nastane v okamžiku, kdy budou chtít program plnit. Respektive, kdy si bude chtít pomoct opozice proti vládní většině při prezidentských volbách někde ve vládním poločasu.

Rádi kompenzujeme. Děláme to při senátních volbách, kdy často hlasujeme proti někomu (pro menší zlo). Nebo stačí si připomenout "oranžovou vlnu" na podzim 2008, kdy se hlasovalo proti vládě do Senátu a krajských zastupitelstev.

Připočtěte si k tomu navíc prezidenta. Ten bude moct komplikovat život Sněmovně, ale především vládě. Přitom zůstává neodpovědný a vybavený negativními, brzdícími pravomocemi.

Pokud myslíte, že nic takového nemůže nastat, potom asi nežijete v České republice dnešních dnů. Už nyní existuje pochybnost, jak vláda rozhoduje a kdo jí reálně řídí a ovlivňuje. Premiér nebo prezident? A to ještě současný prezident nám, voličům, nic neslíbil.

Nakonec, proč bychom někoho volili, kdyby nám nemohl nic přinést?

Přímá volba by byla přínosem, kdyby bylo jasně vyřešeno, kdo má vládnout a takto vybavený orgán by za to nesl také odpovědnost, jak politickou, tak i právní. Své výhody má jak parlamentní, tak i poloprezidentský systém. Každý ale má svá vnitřní pravidla fungování. Ta v našem případě nebyla dodržena.

Zkuste si třeba představit akciovou společnost, kde by byl navíc volen třeba zrovna prezident společnosti, vybavený právem veta proti rozhodnutím představenstva. Ovšem nenesl by žádnou odpovědnost. A nemohl by navrhovat žádná opatření. Podivný stav? Na ústavní úrovni jej od včerejška máme.

Ale poznáme, třeba se vše jako zázrakem uhladí a ústavní systém začne naopak šlapat jako hodinky a polarizace v naší politice se začne s novým hráčem na scéně naopak zmenšovat. Každopádně můžeme říct, že se v naší Ústavě oficiálně objevil Hrad jako mocenské centrum.